Odkud se bere nekonečná rozmanitost barev psí srsti

Během staletí domestikace se nám podařilo dosáhnout u psích plemen často až neuvěřitelné rozmanitosti jak ve velikostech a typech stavby těla, tak rovněž ve zbarvení srsti. Příčinu úspěchu je třeba hledat v odhalení genetické podstaty barevnosti, jejíž pochopení umožňuje vytvářet stále nové originální kombinace, ale také předcházet nežádoucím spojením.

Takto velká pestrost je samozřejmě možná jen díky tomu, že psi dnes žijí v bezpečí našich domovů. Ve volné přírodě by je zásadně handicapovala při lovu a z nich samotných by učinila snadnou kořist. Proto také zatímco u psů se běžně setkáváme s celou škálou barev a variant žíhání, strakatosti či tečkování, mezi jejich divokými předky vlky lze výraznější rozdíly ve vzhledu vysledovat jen s obtížemi.

Z obdobných důvodů jsou ve standardech některých plemen určité barvy uvedeny jako vylučující. Typicky se jedná o bílou u řady loveckých ras, které pro svoji práci potřebují působit nenápadně a splynout s prostředím. Obecně ale platí, že všechna ušlechtilá plemena mají ve standardu přesně definované, jaké zabarvení srsti je u nich žádané, přijatelné a jaké vylučující, i když o tom často rozhodují kritéria čistě estetická.

Záleží na množství pigmentů

Z biochemického hlediska zbarvení srsti ovlivňuje produkce dvou hlavních pigmentů eumelaninu (hnědý až černý) a feomelaninu (světlý až hnědočervený, červený). K jejich tvorbě přitom nedochází u všech zvířat ve stejnou dobu vývoje. U některých plemen začíná syntéza pigmentu dříve, u jiných později, a mění se i množství.

Známe rasy, jejichž zbarvení zůstává od narození prakticky stejné, jiné ale stářím světlají nebo naopak tmavnou. Například kerry blue terier se narodí černý a s věkem světlá do modra, bělouš českého fouska se zase rodí čistě bílý s maskou a postupně prokvétá hnědými pigmentovanými chlupy.

Jak předem ovlivnit zbarvení štěňat

Na regulaci produkce pigmentů se podílí až 10 genů (lokusů), které představují místa na chromozomu, kde se gen nachází. Klíčovou roli mezi nimi sehrávají geny MC1R (Melanocortin 1 receptor), ASIP (Agouti signal peptide) a důležitou úlohu plní i třetí gen CBD103 (beta-defensin 103), v neposlední řadě i lokusy B a D. Vlastní kapitolu představuje zbarvení merle, které sebou nese riziko dědičné hluchoty, slepoty a plodnosti.

Interakce mezi těmito geny definují výslednou barevnost každého jedince. V dědičnosti barev je popsána hierarchie, což znamená, že vzájemné ovlivnění nejdůležitějších genů není náhodné, ale děje se podle předem daných pravidel. Jelikož zdaleka ne všechny geny se musí na zvířeti viditelně projevit, genetické testy pomohou určit, jaké předpoklady pro jednotlivé varianty zbarvení pes skrývá. Na základě výsledků je pak možné vypočítat pravděpodobnost preferovaných barev srsti u štěňat.