Dermatomyositida (DMS) – predispozice k rozvoji onemocnění

Dermatomyositida je multifaktoriální autoimunitní onemocnění. Projev DMS může být podmíněn jak genetickými, tak vnějšími faktory (například infekční virové onemocnění, vakcinace, stres, hormonální faktory, UV záření). U postižených jedinců onemocnění způsobuje zánětlivou vaskulopatii kůže a svalů. Imunitní systém útočí do vlastních řad a napadá endotel malých krevních cév, kde posléze propuká zánět a dochází k široké škále procesů vedoucích k výsledné ischemii. Ta má za následek charakteristickou atrofii a nekrózu epidermis a vlasových folikulů a degeneraci svalových vláken.

Nejběžnějšími klinickými příznaky jsou tvorba kožních lézí v oblasti hlavy, uší, špičky ocasu, tlapek či kostních výběžků. Řada z těchto symptomů se postupem času zhoršuje, vede k alopecii a výraznému rozšiřování kožních lézí. Svaly jsou oslabovány postupným úbytkem svalové hmoty. Dochází k atrofii svalstva, což přispívá k závažným pohybovým komplikacím.

DMS postihuje krátkosrsté kolie, dlouhosrsté kolie, bearded kolie, border kolie a šeltie. Oproti šeltiím, které jsou následných příznaků prosté, dochází u kolií k atrofii svalů v oblasti hlavy a problémům s polykáním stravy a pitím, atrofie svalů končetin vede k atypické chůzi s vysokým nášlapem. Věk ve kterém se objeví první klinické příznaky se různí. V některých případech se první symptomy objevují ve věku 12 týdnu, v jiných až v průběhu dospělosti.

Výzkum, který se zabýval genetickými predispozicemi k rozvoji DMS, identifikoval genetickou variantu v oblasti chromozomu 10 (PAN2 g.627760G>A = lokus A) a dále pak indel v oblasti chromozomu 31 genu MAP3K7CL (c.383_392ACTCCACAAA>GACT = lokus B). V rámci studie se mapovala i vysoce variabilní oblast MHC II, DLA geny (dog leucocyte antigen), kde byla detekována riziková alela DLA komplexu (DLA-DRB1 002:01 = lokus C).

U šeltií a kolií byly pozorovány výrazné rozdíly ve frekvencích alel. Kolie měly vyšší frekvenci alely A, zatímco u šeltií dominovala alela B. Frekvence detekovaných alelických kombinací se tudíž u těchto dvou plemen výrazně lišila.

Kombinací těchto tří výše zmíněných lokusů vznikly haplotypy, jejichž variabilní kombinace klasifikují míru rizika pro propuknutí onemocnění DMS. Haplotypy jsou na základě výsledné kombinace alel řazeny do tří skupin: haplotypy s vysokým rizikem projevu DMS, haplotypy se středním rizikem projevu DMS, haplotypy s nízkým rizikem projevu DMS.

Haplotypy s vysokým rizikem projevu (90 – 100 %): AABbCC, AaBBCC, AABBCC, AABBCc
Haplotypy se středním rizikem projevu DMS (33 – 50 %): AAbbCC, AAbbCc, aaBBCC, AaBBCc, AABbCc
Haplotypy s nízkým rizikem projevu DMS (0 - 5 %): aabbCC, aabbCc, AabbCC, AabbCc, aaBbCC, aaBbCc, AaBbCC, AaBbCc, aaBBCc

Alelické kombinace aabbcc, aaBBcc, Aabbcc, AaBbcc, AaBBcc, AAbbcc, AABbcc, AABBcc aktuálně nelze zařadit do žádné ze tří skupin haplotypů. Vypsané kombinace se ve studii vyskytovaly sporadicky, a tudíž u nich nebylo možné spolehlivě zhodnotit míru rizika a popsat spojitost s rozvojem onemocnění DMS.

Obzvláště u kolií byla pozorována velmi nízká diverzita haplotypů DLA, nalezeny byly pouze 3 varianty DLA-DRB1. Absence variability znemožnila hledání hlubší asociace s DMS. Více než 90 % testovaných kolií bylo homozygotních s výsledkem DLA-DRB1: 002:01/002:01. U šeltií byly detekovány dva dominantní haplotypy DLA. Z nichž stejně jako u kolií byl v nejvyšším počtu zastoupen DLA-DRB1: 002:01/002:01, především kvůli zvýšené homozygotnosti. Toto zjištění vedlo k závěru, že je DLA-DRB1: 002:01 rizikovou alelou a jeho homozygotní kombinace je spojena s rozvojem DMS. Autoři se domnívají, že téměř u všech čistokrevných kolií je vzhledem k vysokému homozygotnímu zastoupení DLA-DRB1: 002:01/002:01 zvýšena predispozice k rozvoji DMS.

Důležitým údajem jsou pro chovatele všechny výsledné haplotypy, tedy i ty doposud nezařazené. Každá alelická kombinace je vypovídající pro budoucí výběr chovného páru. Chovatelé by se měli vyhnout zejména párování jedinců, jejichž potomci by mohli v haplotypu potencionálně disponovat alelickým složením: AABB, AABb a AaBB.

Reference:
Evans et al. (2017) Beyond the MHC: A canine model of dermatomyositis shows a complex pattern of genetic risk involving novel loci. PLoS Genet 13(2): e1006604. doi:10.1371/journal.pgen.1006604.